Enoria - 04 - Ar-Fasůl

8. červen 2011 | 16.23 | | autor: spooky
› 

4. Ar-Fasůl

Dalšího dne Ikas s Galdem probudili Laionela a Zetina. "Je čas vstávat, za chvíli vyrážíme na cestu" řekl Ikas. Chvilku potom byli všichni připraveni na koních, na jednom jel Laionel a Ikas, na druhém Gald se Zetinem a na třetím jel v mrákotách Marlion a svázaný Darlon. V tomto seskupení se vydali na cestu k městě lidí, Ar-Fasůlu. Za pár hodin jízdy přes pár lesů, kopců a údolí se dostali, chvílí po poledni, na místo odkud byly vidět hradby a vstupní brána Ar-Fasůlu. "Pánejo" vykřikl nadšeně Laionel. Ar-Fasůlská vstupní brána byla ohromná, měla asi patnáct metrů. Bylo na ni vyryto spoustu neznámých slov a znaků. Zdi Ar-Fasůlu měly skoro dvacet dva metrů. Před branou byly čtyři sochy, podobizny největších králů nějaké doby. Když přijeli až před vstupní bránu, byly nápisy u soch dokonale čitelné. Všechny sochy měly na hlavě korunu jako znak království. Všechny sochy byly v životní velikosti.
První socha zobrazovala asi dva metry vysokého muže s dlouhými vlasy, v ruce měl ohromné kopí a na sobě měl zvláštní brnění s runami. Na podstavci bylo napsáno Pileas Tresedam III 1356-1422, proslul svým jedinečným vítězstvím nad třemi obry najednou. Druhá socha zobrazovala metr a půl vysokého muže s královskou helmicí na hlavě takže mu nebyl vidět obličej, měl na sobě těžké brnění podobně pokované jako Pileas. V jedné ruce měl štít se znakem drápu a v druhé meč taktéž pokovaný runami. Na podstavci bylo napsáno Marcus Ditolines I 505-565, jako jedinému se mu podařilo vyjednat mír s vodními lidmi. Třetí socha zobrazovala něco pod dva metry vysokou ženu, měla dlouhé vlasy až k pasu a nádherný obličej, na sobě měla královský šat a u opasku velikou dýku. Na podstavci bylo napsáno Ilinor Sudakevská 1796-1891, první samostatná vládkyně Ar-Fasůlu. Na čtvrtém podstavci byl skoro dvoumetrový muž s těžkým pokovaným brněním a v rukou držel obouruční meč. Na podstavci bylo napsáno Pasaren Hadok I 1415-1473, první král který nechal vystavět bojové školy pro paladiny a templáře.
Brána byla otevřená a když vjeli dovnitř, hned na začátku města byly vidět veliké a krásné domy. Cesty byly z kusů opracovaných kamenů a domky měly svoje malé zahrádky. V dálce, přibližně tři kilometry byl vidět na ohromném kopci hrad. Celé město bylo přibližně kulovitého tvaru a bylo obehnáno hradbami. Ikas řekl Laionelovi "Tak teď už můžeš zavřít pusu. Právě jsi viděl tu zajímavější část města, odtud je vidět sice pěkně hrad ale my jedeme trochu jinam. V hradu se ohlašovat nemusíme protože my nespadáme pod pravomoci krále. My jedeme do naší akademie". Gald se přidal "Akademie je nalevo asi dva kilometry odtud jihozápadním směrem. Poblíž je i chrám knězů kteří snad dají Marliona dohromady". "A ještě kousek dál je hlavní sídlo templářů, kteří se pokusí něco dostat z Darlona. Tobě a Zetinovi najdeme nějaké dočasné bydlení. Tak jedeme" pobídl je Ikas. Když projížděli městem tak Laionelovi div nevypadly oči z důlku, všude byly nějaké domy a obchody. Cestou potkali něco okolo dvou kovářství, třech pekařství, jednu koželužnu, dvoje krejčí, jednu studnu a spoustu procházejících lidí. Po půlhodině jízdy dorazili k jednomu na pohled hezkému sirotčinci. Gald řekl "Prozatím budete muset dnešní noc přečkat zde, zítra se tu znovu stavíme a řekneme vám co dál". Mezitím vyšla z domu mile vyhlížející starší, tlustší paní a řekla "Ah, pozdrav pánbůh, tak mi určitě vezete další přírostky, že jo"? "uhádla jste paní Rociano" řekl Gald. "Potřebujeme aby tu dnes dostali najíst, napít a nějaký nocleh" řekl Ikas. "Rociana odpověděla "tak dobrá, pojď tě sem vy drobečkové paní Rociana se na vás už těší". Gald křikl na Laionela "zítra jsme tu, zatím ahoj". "Zítra vás čekám" stačil odpovědět Laionel. Paní Rociana přišla k Zetinovi a Laionelovi, chvilku si je prohlížela, potom velice milým a sladkým hláskem řekla "tak děti já se jmenuji Rociana a jak vy"? "Já jsem Laionel" "a já Zetin" odpověděly chlapci. "Tak dobrá, pojďte dovnitř. Už se na vás těším a Culík si vás určitě oblíbí".
Když chlapci vešli dovnitř vyběhl na ně asi dva metry velký odporně vypadající pes. Neměl na sobě skoro žádnou srst, spíš byly vidět jeho svaly a velice vyceněné tesáky. Paní Rociana zabouchla dveře a zamkla všechny čtyři zámky. "Tohle je Culík, doufám že se rychle seznámíte". Dům paní Rociany byl zevnitř překrásně vymalovaný a všude byl hezký nábytek. Zetin se zeptal paní Rociany "Jak to že tu nejsou další děti"? Paní Rociana začala odpovídat "Tak do tohohle ti nic není ty jeden malej spratku, oba jste tu jen na noc, takže se nepokoušejte nic ukrást jinak si vás najdu a dám sežrat Culíkovi. Jestli se odsud budete pokoušet zdrhnout tak vás Culík roztrhá na kusy. Jestli mě budete chtít oslovit tak mi říkejte paní Rociano nebo jen paní, za jakékoliv jiné oslovení vás čeká krutý trest a pamatujte jestli o mě někomu řeknete tak si vás najdu a pozabíjím všechny vaše známé". Nakonec se paní Rociana pousmála a svým medovým hláskem řekla "Pokoje máte nahoře, jsou to dveře na konci chodby, snídaně je za rozbřesku a jídlo máte v pokoji, na snídani vás zavolám" za chvíli ještě dodala velmi výhružným tónem "A zkuste se hnout z pokoje nebo nepřijít na snídani",otočila se a odkráčela do vedlejší místnosti. Laionel a Zetin urychleně vyběhli schody a namířili si to rovnou do pokoje na konci chodby.
Chodba kousek od schodů už nebyla tak hezká, omítka tam byla sloupaná a místy i prohnilá. Vše nahoře vypadalo úplně jinak než dole. Poté co vešli dovnitř pokoje, zjistili že ten barák není zas tak krásný. Pokoj neměl žádnou omítku, v rozích byla jakási plíseň, okna nebyla pořádně zajištěna a kliky od nich byly uraženy a postele vypadaly jako by se po nich proběhlo stádo koní. Navíc sem tam prolezl nějaký ten brouk. U jedné z popraskaných, špinavých a odporně vypadajících zdí byl malý stolek, na něm byly medem namazané dva krajíce chleba. Laionel řekl "Co tohle bylo za psa"? "Ty,ty,ty" začal koktat Zetin "Ty se ptáš na toho psa? Copak sis nevšiml tý strašný ženský nebo tohohle strašnýho pokoje? A ten pes brrr". "Ale jo" odpověděl mírně rozviklaným hlasem Laionel "Ale u nás jsem musel pracovat na poli většinou do noci a občas jsem tam usnul a když začalo pršet tak jsem si zalezl do některý kůlny. Většinou když přestalo pršet tak to kolem mě vypadalo asi jako tady" a usmál se na Zetina. "Co se týče tý strašný ženský, ber to tak že zítra už tady nebudem" uklidňoval Laionel Zetina. Po delší chvilce uklidňování položil Laionel znovu Zetinovi otázku "Nevíš co to bylo za psa"? "No" začal Zetin "Náhodou vím, je to speciálně odchované plemeno psa horských obrů, praví psi horských obrů mají přes tři metry a je jim vidět jenom silná svalovitá kůže, mají spoustu podkožního tuku takže jim není vůbec zima. Tady toho musela nějak zkřížit s nějakým jiným plemenem". "Jak to vlastně víš"? zeptal se Laionel. "Pamatuješ si na Sotighama"? řekl Zetin "To byl ten pán s řetězy, tak ten chytal se skupinou lovců psy horských obrů, je z nich hodně masa a jejich kůže je tak pevná že se z ní dají dělat plachty, stany, kabáty nebo boty. A taky je fakt že horští obři již téměř vymizeli a jejich psi se stávají čím dál cennější, protože nikdo není takový blázen aby tohle plemeno kdekoliv choval.
Všude plíseň a nějaký hmyz. Laionel a Zetin si sedly doprostřed pokoje zádami k sobě. Nějakým záhadným způsobem se těch krajíců chleba nedotkl ani jeden brouk, vlastně se k tomu stolku žádný hmyz nepřibližoval. "No" řekl Laionel sníme aspoň to co nám dala k jídlu". "A jak víš, že to není otrávené"? řekl Zetin. "No to nevím ale ráno si pro nás má přijet Gald s Ikasem a asi by jim bylo divné že my tu nejsme" odpověděl Laionel. "Asi máš pravdu" odpověděl Zetin. Ani jednomu se nechtělo spát, stále se jim honili různé myšlenky hlavou. Po pár hodinách sezení v tom strašném pokoji si řekli "Tak zkusíme sníst ten chleba", hned jakmile ho dojedli, přeci jenom usnuli. Sotva se zdálo že zavřeli oči když tu najednou "Vstávat" zakřičela medovým hláskem paní Rociana.
Laionel i Zetin sebou jenom trhli, probudili se na postelích, které jako by byly z hedvábí. Polštáře a peřiny byly ohromně naducané a na nich byly vyšity hezké květinové vzory. Stavba postelí vypadala úplně nádherně, postele byly jemně pozlaceny. Zdi byly modrobíle vymalované a vzduch tu přímo voněl. Okna byla překrásně zdobená s překrásným bílým rámem, skla v oknech byly pokreslené nejhezčími obrazci které kdy viděli. Uprostřed pokoje byl veliký, jako vše v pokoji, překrásně zdobený stůl. Na něm byly nějaké bonbóny a velký pěkně zdobený džbán s vonící šťávou. No pokoj, prostě ráj na pohled a po broucích ani vidu ani slechu, jako by tam nikdy nebyli. Laionel stejně jako Zetin nemohli uvěřit svým očím. Zetin začal vyvádět "Kde to jsme a jak jsme se sem dostali? "Nevím" odpověděl Laionel "Ale zkusíme vyjít ze dveří a zjistíme to". Jakmile vyšli ze dveří, okamžitě poznali chodbu kterou včera přišli, akorát ta taky vypadala jako nově vymalovaná. Chodba souhlasila, pokoj souhlasil jenom vybavení a vzhled se přes noc změnil. "Jdeme dolů a zjistíme co se tu děje" řekl Laionel. Hned co sešli ze schodů se přivalila paní Rociana. "Tak, jak pak jsme se vyspali, broučkové"? "Heh", dokázal jen ze sebe vyrazit Zetin. "Co tu děláme a kde to jsme"? zeptal se Laionel. "No přeci tam kde včera" odpověděla paní Rociana. "Vždyť včera nahoře byl takový odporný pokoj a dnes radost podívat a co ten váš pes" řekl Zetin. "Velký a dvoumetrový" dodal Laionel. "Nemám ponětí o čem to mluvíte mladíci, jestli máte na mysli Culíka tak ten má do dvou metrů daleko, já ho zavolám, CULÍKU". Do místnosti přiběhl malý pudlík o velikosti kuřete s narůžovělým kožichem. "Tak tohle je Culík, nevím co jste mysleli tím dvoumetrovým psem ale Culík je moje jediné zlatíčko, viď." řekla paní Rociana na Culíka. Culík jen šťastně zaštěkal. Laionel i Zetin jen vyvalovali oči. Pojďte se nasnídat, na stole dole v kuchyni už máte připravenou snídani. Laionel se Zetinem se vydali do kuchyně. A opravdu v maličké hezké kuchyňce byl růžový stolek a na něm snídaně. Oba chlapci s krajní nedůvěrou sedli ke stolu a snědli snídani. "Copak chlapci, ono vám to nechutná? Zeptala se paní Rociana. Když chtěl Laionel odpovědět tak někdo začal klepat na dveře. "Už letím, už letím" zakřičela medovým hláskem směrem ke dveřím. Paní Rociana otevřela, ve dveřích stáli Ikas s Galdem. Ikas řekl: "Tak pánové, jsme tady jak jsme řekli". "Doufám že se tu nic nestalo" dodal Gald. Když chtěl Zetin něco říct, paní Rociana odstoupila za mágy a vycenila na něj dlouhé tesáky, z hlavy ji začal stoupat zelený dým. Jakmile to Zetin uviděl okamžitě přestal o jakoukoliv snahu něco říct. "Takže můžeme vyrazit, nebo tu chcete ještě chvilku zůstat"? zeptal se Ikas. Ani nedokončil větu a oba chlapci stáli před barákem. "No, tak my už snad pojedeme" řekl Ikas, "Snad vám tu ti kluci nedělali problémy". "Ne, byly to úplná zlatíčka, celé odpoledne byli v pokoji a když něco snědli tak hned usnuli, probudili se těsně před snídaní" řekla paní Rociana a usmála se. Ikas i Gald odešli ze dveří a společně řekli "Zatím sbohem, paní Rociano". "Sbohem a opatrujte se" odpověděla paní Rociana. Všichni nasedli na koně, tentokrát Gald a Ikas vzali koně navíc, takže měl každý svého.
Po chvilce jízdy se Ikas zeptal chlapců: "Jak jste se tam měli?" Chlapci se jen na sebe zaraženě podívali. "Asi jsme vám měli něco říct něž jsme vás dali k paní Rocianě" řekl Ikas. Chlapci se na sebe podívali ještě zaraženěji. "Víte", začal Ikas, "paní Rociana je mistryní v iluzorní magii, takže cokoliv jste tam viděli tak pravděpodobně neexistuje. Paní Rociana se přestala věnovat magii asi před šesti léty a teď si užívá zaslouženého odpočinku". "A velice ráda straší malé děti" začínal se smát Gald. "Cokoliv vám tam řekla, nesmíte brát vážně" řekl Ikas. Rozesmátý Gald dodal "Určitě vám představila svého Culíka jako dvoumetrového horského psa". Chlapci pokyvem hlavy souhlasili a začínali se mírně usmívat. "Hehe" zasmál se Ikas "To máte docela štěstí, když jsem tam byl já poprvé před pěti lety, tak mě Culíka představila jako dvouhlavého psa s železnými drápy, jenže mě se líbil a normálně jsem ho pohladil, jakmile jsem to udělal tak místo metrového dvouhlavého psa byl asi dvacet centimetrů veliký pudlík. No a když jsem se udiveně podíval na paní Rocianu tak dodala, že tu dnešní mládež už taky nic nevystraší". Gald se přidal "Já jsem tam musel před třemi roky a Culík vypadal jako dva metry vysoký pes horských obrů. Jen jsem ho uviděl, tak jsem byl na svém koni a uháněl jsem co nejrychleji odtud. Jediné štěstí bylo, že ještě nestačila zavřít dveře jinak z toho mám doživotní šok. Tu starou babiznu to fakt baví". Jakmile jim to dopověděl tak se všichni čtyři dali do smíchu. Smích jim vydržel až do středu města. "Takže" začal Ikas "Já Laionela dovedu do akademie a Zetin si musí vybrat kam půjde". Gald řekl Zetinovi "Můžeš jít do sirotčince ,tam se ti pokusí najít slušnou rodinu a když k nikomu nebudeš chtít jít tak v sirotčinci můžeš zůstat. Taky můžeš zkusit štěstí jako pomocník stráží, tam se můžeš vypracovat s trochou píle až na rytíře". "Nebo můžeš jít k paní Rocianě" řekl se smíchem Ikas. "Asi zkusím štěstí jako pomocník u stráží, po té zkušenosti u Sotinghema dám rád každému podobnému podvodníkovi zavyučenou" řekl Zetin. "Dobře, já tě tam odvezu. Dají ti tam střechu nad hlavou, jídlo a ošacení" řekl Gald. "Uvidíme se ještě někdy"? zeptal se Laionel. "No" začal Ikas "Co se týče mě a Galda, tak nás budeš mít plné zuby na akademii, protože tam občas pomáháme s výukou. Co se týče tebe a Zetina tak se můžete scházet jak chcete a kdy chcete, teda pokud to podmínky dovolí. Neděle je den kdy se nepracuje a to je hodně volného času pro vás. Ze začátku bych si dával sraz na náměstí u kašny, dobře se dá najít a odtamtud trefíte téměř kamkoliv. "No nic, čas tlačí a my musíme jet. Rozlučte se a vydáme se na cestu. Laionel i Zetin se rozloučili a řekli si, že za čtrnáct dní se sejdou na náměstí. Gald vzal Zetina směrem k hradu a Ikas Laionela směrem k magické akademii.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře